Vzbudil jsem se odpoledne, bolela mě hlava, v puse jsem měl jak v umyvadle včerejšího baru. Ležel jsem v úplně cizím bytě, chvíli trvalo, než jsem našel záchod. Po chvíli jsem zjistil, že jsem tam sám a že se nemůžu dostat nijak ven. Mohl jsem být tak v pátém patře. Z okna jsem viděl na nějakou cizí prázdnou ulici. Zpoza rohu vylezl policajt a chvíli obcházel auta, u jednoho se zastavil a řekl něco do vysílačky. Když si mě všimnul, zavolal jsem, opětoval nechápavým co? Volal jsem zpátky, křičel jsem na něj, ale vůbec mě neslyšel, volal, že neslyší, že musím hlasitěji, já mu rozuměl doslova. Řekl mi, že je rád, že mě potkal, že jsem dnes první člověk, kterého vidí, smekl čapku a uklonil se. Dál pozoroval auta.
Šel jsem do kuchyně, vzal si skývu chleba s máslem a chilli omáčkou. Pojedl jsem a šel zpátky k oknu. Na polici stálo terárium s chameleonem, když jsem si ho prohlížel, začal se barevně měnit. Koulel očima a měnil se, zelená, hnědá, okrová, červenohnědá, tyrkysová, modrá, fialová, začaly na něm prskat cákance barev a měnil se čím dál rychleji, plesk, plesk, větev pod ním se začala barvit, barvy z něj začaly doslova cákat kolem. Najednou už tu nebylo terárium. Byl tady chameleon, fontánka s vodou, rostliny a já a všichni jsme byli pokryti celým barevným spektrem. Najednou jsem někde jinde. Běžím po boku chameleona a nejsem to já, jsem starý muž, stařec, kterému nedělá problém běžet rychle, že je vše kolem mne rozmazané. Nemohu mluvit, když vypláznu jazyk, vlaje mi z pusy za hlavu. Zato chameleon může mluvit: „Tomu říkám setkaní viď!“
V hlavě mi začaly znít verše:
Maličká babička
Chodila do kolečka
bum! na zem spadla
bum! na ňadra
Zní pořád dokola v hlavě. Běžíme dlouhým tunelem metra. Na zastávce vybíháme ven. Běžíme prázdnými ulicemi města a já se začínám potit. Potím krev. Chameleon zmizel a potící se já běžím dál. Krev mi slepuje ochlupení v podpaždí, na ohanbí a zbytky vlasů, za mnou se táhne krvavá stopa.
Vysychám.
Objevil se můj syn a cpe mi krev zpátky do těla, hrozně to pálí, podkopávám mu nohy. Běžím po vodě rychle jako bazilišek, lesem hbitě jako jelen, zastavuji se u břehu moře a tam se mi vrací jeden sen z dětství. Vidím jak matka i otec odplouvají na velrybě a já cítím jenom bezmoc. Velryba zastříkala a rodiče se usmívají a plují za obzor.
Zkouším pít svojí krev, ale nepomáhá to.
Když jsem se probudil, ležel jsem v posteli na zádech jako nebožtík. Byla tma a slyšel jsem, jak se nějaký dav snaží dobýt vrata od domu, řve a buší, buší a skrz okna do pokoje proniká světlo z pochodní. Nade mnou stál člověk, viděl jsem jen temnou siluetu. Měl jsem z ní dost špatný pocit. Chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to. Zkusil jsem nohy, ruce, nadzvednout se v pase, hlavu, nic. Chtěl jsem řvát, ale nic nefungovalo. Mohl jsem jenom sledovat a poslouchat. Silueta se nehýbala a naháněla mi strach. Byl jsem bezmocný.
Znova jsem slyšel něco ve své hlavě:
Co je pravda a co sen
Kde je noc a kdy je den
Rozdíly se setřely
Kdo jsem já, a kdo jsi ty
Oči jsme ti vytřeli
My jsme vy a já jsem ty
Co je noc a kdy je sen
Kde je pravda a co den
Rozdíly se míchají
Já, ty a my a ty jsi já
Ty jsi ve mně a já v ní
Tomu říkám SETKÁNÍ
První co jsem mohl, bylo řvaní, řval jsem, a čím víc jsem řval, tím víc jsem se mohl hýbat.
Co se to stalo? Měl jsem halucinace? Nebo to byla pravda? Nebo mě snad navštívil sám Sandman, pán snů? A kde to jsem? A kdo jsem?
